Petr Čekal
Je ospalé říjnové dopoledne a mezi mraky nenápadně prosvítá slunce.
Odrážím se od mola a po krátkém zhoupnutí, které mi připomíná, že již nejsem na pevné zemi se dostávám na hladinu.
Jedno tempo, dvě tempa, přestávám myslet na práci těla.
Dívám se vpřed, užívám si vítr a každou vlnku, která si šeptá s lodí.Hladina představuje hranici rozdílných světů, které by bez ní nemohli existovat.
Hladina vždy zaujímá tvar ostré roviny a díky její přítomnosti si lépe uvědomujeme tvarosloví krajiny.
Hladina není neukončenou plochou, vždy je ohraničena břehem.
