Štěpán Mišurec
Kladu si otázku, zda je možné elektromagnetické vlny využít k definování prostorového díla. Výsledná instalace vychází z mého průzkumu možností rádiového vysílání jako uměleckého prostředku.
Posluchač může systém prozkoumávat podle vlastního uvážení. Výsledný zvukový vjem si utváří sám, podle toho, jak nastolenou situací prochází. Zajímá mě atmosféra prvotní lidské zkušenosti s elektromagnetickým prostředím. Šum a zkreslení signálu nevnímám jako nežádoucí jevy, ale jako svébytné estetické prostředky, které obohacují sluchový vjem. Využití vysílačů vidím jako vhodný způsob, jak přistupovat k umění v přeplněném veřejném prostoru současnosti.
Akusmatický znamená založený na poslechu. Termín pochází ze starověkého Řecka. Odkazuje k přednáškové praxi Pythagora, který promlouval ke svým studentům za závěsem, aby posluchače nerozptyloval gestikou svého těla, ale dal naopak vyniknout hlasovému sdělení. Akusmatický poslech je opakem poslechu přímého, při kterém vnímáme zvukové podněty současně i vizuálně. Jsme-li v akusmatické situaci, původce zvuku není přítomen. Rozpoznáváme ho pouze na základě sluchu.
Nejedná se o nic složitého, do akusmatických situací se dostáváme v podstatě každodenně. Stačí otevřít okno a zaposlouchat se do zvuků, které k nám doléhají z okolí, nebo zapnout rádio.
Zvukový obsah instalace je tvořen čtyřmi základními harmonickými frekvencemi tónu C. Jedná se o tóny C, c, g a c 1. V prostoru jsou skryté čtyři vysílače a ke každému z nich je přiřazena jedna z těchto tónových výšek. Pro každého návštěvníka je připraveno rádio, se kterým může prozkoumávat navrženou strukturu.
Jako místo instalace jsem zvolil koridor před univerzitní aulou. Průchod se směrem k aule mírně
svažuje, což navozuje dojem gradace. Výhodou zvolené haly jsou její akustické vlastnosti. Prostor se chová jako svérázný rezonanční trychtýř. Způsob, jakým je zde veden zvuk, se podobá situaci v ozvučné komoře hudebního nástroje.
