Barbora Tauerová / JFK#25
20/02/21 | Ateliery, BDP, Nominovaní, Projekty
Virtuální realita je dnes už součástí našich životů. Už nějakou dobu se netočí v cyklu přehnaných očekávání (Hype Cycle of Emerging Technologies) a stává se z ní dospělá technologie a pole výzkumu.
V architektuře se VR používá k navrhování projektů, kontrole funkčnosti návrhu nebo k prezentaci projektu před klientem nebo veřejností, aby si dokázali realističtěji představit výslednou podobu. Architekti tak virtuální realitu používají jako nástroj pro návrh nebo prezentaci projektů, které se ale nakonec mají objevit ve fyzickém světě. Jen zřídka vytváříme architektonické prostory, které mají existovat jen ve virtuálním světě. Takhle se ale připravujeme o spekulativní potenciál, který nám může virtuální architektura poskytnout.
V této práci zkoumám, jak navrhovat a využívat virtuální architekturu, tedy vytvořenou čistě pro virtuální realitu. Je to architektura vytvářená bez záměrů, aby kdy existovala ve fyzickém prostoru a podléhala tak jeho omezením. Virtuální architektura tak může jít naproti svým uživatelům, jejich nevyjádřeným prostorovým potřebám. Toto téma rozebírám jak z formální, tak teoretické perspektivy.
Ve formální částí mé práce se zaměřuji na otázku, jak převést základní formální koncepty fyzické architektury do virtuálního prostoru. Vycházím přitom ze čtyř vědeckých studií, jež zkoumají různé způsoby, kterými formální vlastnosti architektonického designu ovlivňují lidskou mysl – od výšky, po barvu interiérů a její vliv na naši schopnost řešit problémy nebo podpořit naši představivost, po dopady, jaké mají různé tvary místností na pocity pohody nebo neklidu. V závěru je systematizuji a abstrahuji do přehledného modelu, který popisuje, jak jednotlivé formální vlastnosti prostoru ovlivňují naše pocity.
Tento model slouží jako základ pro systém, který umožňuje vytvořit různé prostorové scénáře, jež budou vycházet z různých formálních a emočních parametrů, jež uživatel zadá. Na základě tohoto systému pak popisuji tři scénáře vystavěné podle konkrétních požadavků tří fiktivních uživatelů. Ty byly vytvořený se záměrem jim plně ukázat možnosti, jež jim virtuální architektura může poskytnout v podobě – co se svých efektů týče – různě emočně zabarvených prostorových konstelací. Například stimulující či naopak uklidňující prostředí, v němž mohou uživatelé bezpečně zpracovat nepříjemné pocity nebo vymýšlet nové kreativní nápady.
Na základě této studie pak mohu vytvořit framework, který mohou architekti využít pro tvorbu virtuálních staveb, jež nebudou omezeny pravidly fyzické architektury, ale stále budou z architektonických principů vycházet.
V teoretické části mé práce se pak zaměřuji na cesty, kterými může architektura jako disciplína přispět k rozvoji optimistických představ a sloužit jako způsob utopistické spekulace skrze virtuální realitu. V této kapitole shrnuji nedávný vývoj, historii utopistické architektury 20. století a porovnávám ji se současnou situací, v níž je nedostatek odvážných a hypotetických architektonických konceptů.
Tato práce byla na konec zčásti základový kámen pro mě jakým způsobem nahlížet na navrhování prostor ve virtuální realitě, vím, že je možné vytvářem mnohem divočejší architekturu pro VR, ale já jsem pro teď chtěla najít set pravidel a směrnic, ke kterým se můžu obrátit, když jsem přehlcená možnostmi toho co VR nabízí.
S tím co s mým systémem prezentuji doufám, že přináším nástin řešení toho jak se dá pracovat s prostory ve virtuální realitě, aniž by se kopírovala realita, nejen pro architekty, ale také ostatní fanoušky virtuální reality, kteří najdou zalíbení v možnosti vytvořit si svůj virtuální otisk.
Nemyslím, že virtuální architektura, má být něco čeho by se architekti měli bát, jako něčeho co nahradí architekturu fyzickou a nějak oslabí řemeslo.
Svým projektem chci ukázat Virtuální realitu jako užitečný nástroj díky kterému můžeme zkoušet nové prostorové možnosti a sdílet naši architektonické vědomosti, se všemi, kteří si chtějí představit lepší budoucnost, ke které můžeme všichni společně mířit.
