Petra Hůlková Majerčíková / UMĚNÍ A TRANSCENDENCE // JSK#24

Diplomová práce / umění / vedoucí Filip Šenk


Umění a transcendence

Umělecké dílo jako cesta k transcendenci/Kostel nalezení svatého Kříže v Liberci

Jindřich Chalupecký vnímá umělecké dílo jako znamení, jež odkazuje „někam jinam“. Transcendenci poté jako ono „nepředstavitelné a nemyslitelné, odkud všechno je“. To, co prosvítá. To, co lze zahlédnout jen štěrbinou. Umělecké dílo je cesta k transcendenci. Vlastně trhlina v prostoru.

V diplomové práci, která se v širším rámci zabývá současným uměním v sakrálním prostoru, vztahy prostoru a která se inspirovala přednáškou Jindřicha Chalupeckého Umění a transcendence, navrhuji vytvoření této “trhliny v prostoru” v místě presbyteria kostela Nalezení svatého Kříže v Liberci, jako pozvání do jiného prostoru v prostoru, jakési “černé díry“, která se stává kontrastem konkrétnímu bohatě překypujícímu a pulzujícímu prostoru barokního chrámu.

Pro baroko byla představa Boha základní představou, která určovala jeho myšlenkový svět, přičemž ten hmotný nebyl vnímán pouze okrajově, ale usiloval o maximalizaci, vystupňování a proniknutí do jiného světa, k této transcendenci.

Nejistoty plynoucí z válek, politického, sociálního uspořádání a naproti tomu pronikání do zámoří, také protiklady hmotného a duchovního, zemského a nadzemského, času a věčnosti, konečného a nekonečného, to vše vyvolávalo a vyvolává napětí. Barok je především charakterizován tímto vnitřním napětím, které dokázal spojit do působivých celků, jak se zřetelně ukazuje zejména v barokním prostoru, senzualitě, pohybu i čase. Barvou a tvarem vyjadřuje nový život víry. Je tryskající, vnitřně i z vnějšku dynamický a radostný.

Nejužší paralelu s barokem v současnosti nacházíme právě ve zmíněném napětí, které do popředí vystupuje kdykoli překonáváme hranice a s postupným poznáním se před námi jakoby stále otevírají nové světy s neskýtanými možnostmi, při nichž narážíme na nepochopitelné.
Ve střetu plnosti detailu a živosti pulzujícího prostoru chrámu svatého Kříže v Liberci má současná reakce navazuje na tento konkrétní barokní prostor a směřuje ke kolapsu prostoru jako jiné formy dosažení nekonečnosti. Stává se nikoli vizuální hostinou, ale vizuálním asketismem s úplným popřením v nedosažitelné temnotě.

Ve vztahu těchto dvou prostorů, na místě, kde dochází k přepodstatnění substance, narážíme na čiré aspirace lidského ducha. Pro odpověď na lidskou otázku, která směřuje skrz a nad konečnou univerzalitu, se stává stále jasnější, že ji může zodpovědět vlastně pouze absolutní transcendence sama – anebo nikdo. A snad právě tehdy, když tuto druhou variantu člověk naplno přijme, kdy stojí tiše a tázavě před ničím nezacloněnou nicotou – snad teprve tehdy „přijímá transcendence pohostinství v nitru člověka“.
Pro individuální stav takové duchovní otřesenosti a očekávání nemožného nalezl na prahu baroka španělský mystik Jan od Kříže výstižný název „temná noc“. K tomu, aby člověk poznal transcendenci a sám sebe, je tato temná noc prostředkem se svými vyprahlostmi a prázdnotami, neboť světlo, kterého se mu má dostat, je světlo božské, které převyšuje všecko světlo přirozené a jehož rozum přirozeně nemůže pojmout. Pro Elisabeth Ottovou je dnes „temná noc“ jednotlivce ponořena do kolektivní noci, do půlnoční hodiny světa.