Tomáš Martiš / stadion Lagos // JFK#21

24/03/19 | Architektura, Nominovaní

Tomáš Martiš

ateliér Stolín – Mičeková – bakalářská práce

Zadání

Zadání bakalářské práce vychází ze soutěže vypsané na koncepční návrh nového fotbalového stadionu ve městě Lagos, Nigérie, v problémové lokalitě bývalého svozu odpadu. Město se rozhodlo skládku rekultivovat a začlenit do běžného městského života. Hlavní myšlenkou je vybudovat dostupné fotbalové zázemí pro veřejnost z okolních problémových oblastí. Návrh by měl zohlednit víceúčelovost stadionu s důrazem na celoroční využívání doplňujícími funkcemi. Současně by měl návrh místo komplexně proměnit ve veřejný park a přirozeně začlenit fotbalový stadion.

Průvodní zpráva

_úvod Nigérie, Lagos, skládka Olusosun. Skládka samotná se stala střetem zájmů celosvětového měřítka. Svět uchvátila mimo špatné úrovně života vzniklá častými požáry nebezpečného odpadu a všude přítomných nemocí , společenský mikrosystém vně hranic, jež vede až k místní propracované společenské hierarchii. Olusosun je však v místech, kde je chudoba život ve slumech všudypřítomný. Město enormně se rozrůstajícím tempem, skládku kdysi odlehlou na periferii, obklopilo a pohltilo. vyvstala otázka jak se s místem vypořádat a začlenit do zdravého ekosystému Africké metropole. Studio  ́ ́arch out loud ́ ́ vybralo fotbal jako potenciální příležitost k napravení stavu a vypsalo soutěž na rekultivaci tohoto místa včetně návrhu na stadion, a s ohledem na historii místa by se neměl návrh stadionu stát jedním z mnoha neekonomických jednoúčelových mega projektů.

_koncept Projektu jsem se zmocnil snahou o pochopení tamních problémových společenských vztahů a kontrastů v úrovní života. Návrh stadionu jsem se proto snažil od první studie vnímat jako z převážné části veřejný prostor s přidanou hodnotou, kterou se stal fotbal. Abych tyto hodnoty uchopil a převedl ve funkční celek, vybral jsem cestu a tržiště jako myšlenku celého projektu. Trhy je v ulicích města všudypřítomný a není nazbyt místa k prodeji čehokoliv a v periferiích Lagosu není nic než vlastní chůze ve smyslu pro obživu.

Koncept dělí objekt na veřejný prostor parku aleje s celkovým duchem pokojného sídliště s vizí a směrem k druhé polovině rušného města ve smyslu od prostorem pro obživu a zábavy. Obě části, jak už bylo naznačeno, jsou provázány alejí, která tvoří pojítko sportu, odpočinku. Alej procházející stadionem je umocněna tribunami, které ve spojení se slouposlovím, kompozičně vytváří dojem sakrálního prostředí a procházející si tak uvědomí masivní složku stadionu a vytvoří si hodnotnější obrázek o národním sportu, který má společenství spojovat. Samotná tribuna svou hmotou vytváří příležitost pro členitost spodního pohledu, abych docílil plasticity a navíc dostal do průchodu co nejvíce světla, navrhl jsem speciální průsvitný modul, prvek tribuny a spolu s celkovým náklonem tribun do hřiště, se tribuny postupně vertikálně odstupují směrem ven a naskýtají tak příležitost pro co největší dopad světla. Tím jsem rozšířil návrhovou plochu aleje pro přidanou hodnotu, která je pro místo typická-trh. Tržiště se stává předěl mezi divákem a kolemjdoucím, on se může rozhodnout, ale cesta je mu nenásilně nasměrována křivkou podpůrných stěn, díky kterým má možnost procházející okusit vše z bohatství tržiště.

Sport jako odpověď chudoby?

Při bakalářské práci jsem se zabýval návrhem stadionu na bývalé skládce v oblasti všudypřítomné chudoby a beznaděje. Rozhodl jsem se téma stadionu vnímat jako pojítko s budoucností mladého chlapce, co se prochází kolem, ale nesmí být idea chápána jako lepší vize kariéry sportovce. Stadion je pouze jazyk monumentální architektury. Zaměřil jsem se na celý komplex okolí stadionu a přemýšlel o něm v jakém smyslu může změnit pohled na něj lidskou mysl.

Vycházím z myšlenky cesty a procházení různými světy, z nichž každý má vlastní výraz. Cesta začíná jako v aleji, přírodě, parku – bylo pro mě důležité odlehčit monumentalitě masivní stavby a využít ji pouze tam, kde potřebuji – kterým právě toto docílím. Celá alej je ovšem obepnuta běžeckou dráhou a tak na cestě máte stále na paměti kam vlastně směřujete. Začal jsem myšlenkou snu malého chlapce při porcházením stadionem a s jeho cestou klidnou mírumilovnou alejí, avšak s všudypřítomným bojem, bojem mysli s překážkami, jež má na paměti dráha kolem. Blížíme se tedy k stadionu a malý chlapec pozoruje první rysy masivního obrysů betonové konstrukce. S každým krokem začíná být silnější stín , který na nás dopadá přes hrany tribun. Na hranici aleje rozdělí pohled silnice a uzří nový směr, chladný dotek nosných konstrukcí. Ale právě díky němu můžeme zřetelně číst naši cestu-sloupy-křivky.

Každý z nich má v téhle chvíli důležitý význam. Přivlastňují si funkci. Ale ještě než začneme rozpoznávat, jak tento svět funguje, těžce polknu při pohledu vzhůru. Světlo proniká, úzký poměr vysokých prostor a všudypřítomná dýchající monumentalita mi připomíná katedrálu, kostel, boční loď… vše funguje a uklidňuje mě. A proč? Přesně tímto vyrazím dech i malému chlapci, ale nevyrazi mu dech stadion samotný, ale vnímá prostor s cílem cesty, na jejímž konci je rozpoznatelné náměstí s administrativní zástavbou a pocitu potřeby uchopit ten svět. A díky atmosféře stadionu, kterou určitě vnímá také, je pocit boje za lepší život umocněn. A já v něj věřím! Mimo to ale samotný dojem nebuduje architekturu, která musí fungovat, a proto dostalo příležitost tržiště na straně jedné a bytový systém na straně druhé. Obojímu se v lagosu nedostává prostoru.