Marie Štefanová, Marie Čáslavská a Alžběta Pomahačová / Rám umělců, Dvůr jógy a Galerie // JFK#14

30/06/15 | Architektura

Nominace JFK#14
Marie Štefanová, Marie Čáslavská a Alžběta Pomahačová / Rám umělců, Dvůr jógy a Galerie
3., 3., a 2. ročník
Hostující atelier Petra Stolína a Aleny Mičekové

URBANISMUS
Bývalé liberecké výstaviště. Opuštěná louka, rozhraní dvou světů. Ulice 5. května jako tepna s obchodním parterem a bydlením. Oproti tomu rozvolněná a přitom přísná zástavba Masarykovy třídy. Jezdí tudy tramvaj, míjí jeden rododendron za druhým. Ulici dominují vily, krásné perly zakutálené v trávě. A uprostřed výstaviště. Opuštěné pavilony, zapomenuté výstavní soboty a bílá brána jako připomínka ztracené chlouby.
Prázdné prostory v centru města jsou unikátem. Stavíme, aby místo fungovalo. Necháváme dýchat, aby žilo. Stavíme ateliéry, studia, sály, dílny, byty. Vše sjednocené a chráněné rámem střechy. Necháváme dostatek svobody v rámci jasných pravidel. Každý ví, co je jeho a kde už je na návštěvě u souseda. Rozdáváme zodpovědnost a s ní i motivaci starat se o svůj vlastní prostor.

RÁM UMĚLCŮ
Má cesta se tam, kde kon
í ulice 5. května a začíná Masarykova třída, mírně stá
í doprava a klesá. Dole pod kopcem naproti Lázním se mi otevírá pohled na dům nesený sloupy. Je jako velryba, v mžiku mne pohltí, procedí mezi svými betonovými zuby, a rázem se ocitám v jejím nitru – na velkém nádvoří. Vše okolo se jen hemží. Děti pospíchají dolů po schodech na hodinu zpěvu, za okny vidím dívky tančit balet, studenti keramické dílny právě vytáhli hlínu ven a plácají si své hrníčky přímo na dvoře. To, co by se na první pohled mohlo zdát chaotické, je pevně sevřeno jasným rámem. Rámem střechy, rámem komunity.
Naproti mně se tyčí pódium, hraniční kámen dvou charakterově i proporčně odlišných celků dvorany. Vyvýšená na podstavci a zahalená závěsem slouží pro hudebníky, tanečníky i divadelníky. Větší dvůr je jakási líheň mladých umělců. Učitelé tance, hry na klavír, malby a divadla obývají jednotlivé buňky, stvořené právě pro jejich činnost. Vyučují a někteří zde i bydlí. Menší nádvoří v zadní
ásti je intimnějšího rázu. Doupě umělců – řemeslníků. Nalevo sousedí řezbářské a modelářské dílny. Protější kout obývají švadlenky a tatér. Na konci stojí propojené ateliéry architektů, fotografa a dílna loutkaře. Všichni spolu, ale když chtějí, i každý sám. Solitéři jako sochař nebo spisovatel pracují sami, pohrouženi do své práce v severním koutu rámu.
Každý prostor má jiného obyvatele, jiný rozměr. Jeden má atrium, druhý terasu, další velké okno do dvora nebo světlík s žebříkem na střechu. Rozmanitost místních lidí zajišťuje zdravě rostoucí komunitu, nevyhraněnou pouze jedním směrem, navzájem se inspirující a rostoucí.
Buňka – prostor pro každého z uživatelů – je vystavěna tak, aby dobře sloužila k jeho práci, i k práci lidí, kteří sem přijdou po něm. Nesvazujeme osud buňky s konkrétním účelem, zároveň je jasné, jakého zaměření bude její obyvatel. I on sám se může, a snad i bude, podílet na jejím členění. Ke každé buňce patří i menší přiléhající výsek dvora. Místní ho budou používat, ale také se o něj starat. Výsek je akorát velký, aby na něj obyvatel buňky stačil.
Živo v rámu není jen přes den. Ti, kdo v něm pracují, tu občas přespí a někteří tady i bydlí. Nejsou ale jediní. V posledním patře rámu najdeme běžné byty pro kohokoli jiného. Lidé tady pracují, tvoří, vyučují, u
í se novým dovednostem nebo si třeba jen zkracují cestu z města.

DVŮR JÓGY
Dvůr jógy, místo klidu v hluku velkoměsta. Dům provlečený skrytou chodbou – stužkou, která svírá jeho jádro. Pecku, která se na jaře zazelená a na podzim zezlátne. Pecku klidnou a pokorně čekající.
Hranice mezi prkny tělocvičny, tartanem na dvoře a trávou v zahradě je mělká a mlhavá. V létě nám nic nebrání otevřít křídla vysokých oken dokořán, vyjít ven, usednout na zem a cvičit přímo tam. Tam na trávě pod stíny stromů.
Podzim vtrhnul do dvora, babí léto rozehřívá tartan, zatímco vítr tahá po nebi papírové draky, jak chmýří pampelišek. Stromy co by paravany zvolna zlátnou a prozařují dvůr. Venkovní tělocvičnu mám nejraději právě tehdy.
Útroby domu ukrývají malou čajovnu. Když venku mrzne, usedám po cvičení do čajového pokojíku, listuji si knihou půjčenou z knihovny odvedle, čtu si a pomalu upíjím svůj oblíbený Oolong.
Hned, jak roztaje poslední sníh, vytahujeme ven malířské stojany. A když přijde hlad, v zadním křídle domu je společná kuchyň s dlouhým jídelním stolem. Tam se scházíme, vaříme, jíme, debatujeme.

GALERIE
Současný dům pro současné umění doplňuje libereckou kulturní křižovatku. Své návštěvníky, kteří vstoupí z Masarykovy třídy, z nejkrásnější ulice ve městě, k sobě nechává přicházet dlouhou zahradou mezi vysokými zdmi. Už tady začíná výstava. Samotné výstavní prostory uvnitř mezi sebou vždy dělí schodiště. S každým výstupem vzhůru se otevírá návštěvníkům nový svět. Někdy navazuje na ten předchozí, jindy nabízí zcela nový zážitek. Při přechodu mezi výstavami mohou oči vydechnout pohledem ven úzkými okny na mezipodestách.
Galerie nabízí příležitost Liberci, umělcům z Rámu pod ní i umělcůmz širého světa…