Ondřej Pchálek/Obec Bzí – bezovna a sušárna// JFK#10

14/12/13 | Architektura, Nominovaní

Bezový háj

Bzí je ideální vesnice.

Bzí znamená jít v debatě o dnešní vsi o krok dál. Má dobré základy, na kterých lze stavět.

V Bzí totiž žije aktivní komunita činorodých lidí. Je zde obnoveno určité sepětí, spojení, společenství, ze kterých dříve vznikala obec, architektura.

Bzí spolky, akce, koncerty, slavnosti, maškarády. Skupina nadšených třicátníků a všech dvě stě obyvatel obce v masopustním průvodu. Mnoho zábavy, smíchu, dobrého jídla dobrých lidí. Hrdost vesničanů na své místo.

Všechny záležitosti obce řeší u jednoho stolu všichni, které cokoli zajímá. Ideál dnešního uvažování o vesnici.

Ptal jsem se co zde mohu dělat? Kam se lze posunout? Jak mohu tento stav prohloubit, utvrdit, zapečetit, stmelit? Chodil jsem vesnicí a kolem, navštívil výroční schůzi a seznámil se s mnoha obyvateli.

Přemýšlel jsem o historii a vzniku obce, četl pověsti. V jedné z nich se píše, že při stavbě dnešního kamenného kostela se v bezovém křoví za humny – a také jednoho rána – našly  ztracené kostelní zvony.

Bez = bzí, bezoví, bezové keře, bez! Běž! A svůj návrh jsem postavil na bezu černém. Sambucus nigra. Zjistil jsem, že má tisíceré využití jako zvláště léčivá bylina.

Bzí víno, bezová šťáva, sirup, marmeláda, zábal, květy, výluh, bobule, bezinky, praslovanská bezová flétna, bezový čaj, z listů i květů. Nervy, bolesti, záněty, průdušky, trávení, atd..

Před heřmánkem smekni, před bezem klekni.

Mezi vesnicí a volnou krajinou.. Na stráni nad sokolovnou vysázíme Bezový háj s malým dřevěným chrámkem – sušárnou bylin.  V přízemí je (a do svahu se zakusuje) venkovní manufaktura na zpracování bezu a příležitostnou výrobu bylinných a ovocných produktů. Pár stolů, sudy, police a lis na plody. Nahoře se suší bez. Ve výsuvných rámech. Uprostřed pokračuje louka, dál, jakoby nic. Jediné místo bez bezu a bez keřů. A luční slavnosti, letní posezení, divadélko, zimní sjíždění…

Na návsi stojí Bezovna, bezová čajovna, nabízí čaj, víno a šťávu a další místní produkty. Stojí na původní terénní kamenné zídce, která odděluje dvě úrovně, výškové i významové. Intenzivní spojení se zemí, nečekaná další vrstva. Obsahuje malý ateliér. Může být útulnou při poutích. Je nenáročná a kromě barové části zcela otevřená. Velký kostel s „jednou křížovou chodbou“. Pouťové stánky.

Obě stavby srůstají s okolím a slouží lidem, sušárna více obyvatelům, bezovna více navenek a mají tisíceré využití.

O vsi

Bzí, jak můžeme tušit z názvu, není jen tak ledajaká vesnice. Stojí na pahorku mezi kopci a skalami, na okraji Českého ráje, mezi Malou skálou a Železným Brodem. Odedávna bylo farním střediskem rozlehlé oblasti, odedávna tu stál dřevěný kostel. Zajímavé je, že přes svoji důležitost byla podhorská obec založena jaksi v zákrytu, stranou okolních cest a pohledů. V 16. století se postavil velký kostel, kamenný, aby se do něj vešli věřící z celého okolí a mohli v něm přespávat poutníci.

Život v drsném kraji nebyl snadný a pouhým obděláváním půdy se zde nebylo možno uživit. Rozvinula se různá řemesla, především bižuterie.

Ačkoli má vesnice pouze dvě stovky obyvatel, její poloha, dominanta, zasazení do krajiny ji stále činí výjimečným místem a místní jsou na to patřičně hrdí. Stále je v určitém smyslu, někde pod povrchem, středem či uzlem okolní krajiny, třebaže přes ni neprojíždějí žádné důležité cesty. Snahou projektu je tento smysl poodkrýt a posílit.

Bzí má silný střed a ostré, výrazné okraje. Kolem velké části vesnice, za humny, mezi stodolami, mezi zahradou a polem jsou vysázeny řady ovocných stromů. Tvoří jakýsi pomyslný filtr mezi vesnicí a otevřenou krajinou.

Struktura osídlení je radiální, z každého místa vás to táhne na náves a ke kostelu. Vesnice je, ač na severu, svým původem česká. Ty prý vznikaly tak, že se skupina lidí domluvila a založila novou vesnici okolo návsi. Německé vesnice rostly v pohraničí podél cest, lidé se do nich stěhovali postupně z různých částí země a často se neznali. Tento moment sousedství a aktivních vztahů jako by se trvale propsal do struktury obce. Doposud jsem nepoznal žádnou tak společensky provázanou obec.

Předně, ve vsi existuje několik spolků. Spolek dobrovolných hasičů s mnoha aktivitami pro děti, divadelní spolek, lukostřelecký spolek, Okrášlovací spolek a Sokol. Právě na Sokolu se před 15ti lety probudilo celé nové Bzí. Pár let po revoluci chtělo město Železný brod snést do nevyužívané sokolovny sklad nějaké holandské firmy. Obyvatelé se zburcovali, založili sokola a budovu zrekonstruovali. Později se jim podařilo z evropských fondů vytáhnout prvotřídní hřiště, stojící hned vedle sokolovny.

Zatímco neznámý návštěvník obce je vtažen na náves, dnešní kulturně – sociální život obce se odehrává především v sokolovně. Zde se několikrát do roka pořádají akce a koncerty, na které se sjíždějí lidé ze široka i daleka. Během roku několikrát celá vesnice ožije tradičními akcemi, jako maškarní průvod, Bzovská pouť, zahradní slavnost, bzovský sjezd, …

Cesta do Bzí

Jednou jsem asi půl dne šel do Bzí. Trasu jsem si naplánoval trochu oklikou, abych si zažil okolní krajinu. Vyrazil jsem z Rakous, ale až příliš jsem se zdržel jsa obklopen dračími útesy na Malé Skále, a tak jsem spěchal nahoru do kopce, do vesnice Sněhov. Cestou jsem chytil autobus, protože jsem začal mít pochybnosti o správnosti své trasy. Ten však zapomněl na mou prosbu o zastavení v Mukařově a tak jsem dojel až někam do Doks. Odtud jsem již běžel zpět do Mukařova, kde jsem se znenadání ocitl na místě, na němž jsme před měsícem parkovali při našem ateliérovém výjezdu do vesnic. Blátivou cestou jsem vyšel do polí, kde se přede mnou ve strži znenadání vynořila malá, zpola opuštěná osada několika roubenek. Pokračoval jsem přes les a další pole až do Huntířova. „Na kopci za tím průsekem v lese je Bzí“. Na kopci stálo několik lip, lavička a boží muka. Pole, za ním řady ovocných stromů a nad nimi velký kostel s osmibokou věží. Na výroční schůzi okrášlovacího spolku jsem dorazil s hodinovým zpožděním. „My se na všechno scházíme v sokolovně“. Obešel jsem neobvykle rozměrnou sokolovnu a vstoupil. Do předsíně doléhala vášnivá debata usedlíků smísená s křikem dětí. „Dobrý večer.“ Třicet hlav na mne vzhlédlo, včetně mne, neboť jsem si až teď uvědomil, jak nepatřičně tady vypadám. Černý, zablácený, promrzlý a s velkým batohem na zádech. Na nic se mne neptali, posadili mne do čela stolu naproti starostovi. Dostal jsem před sebe pintu piva, hromadu buchet a párky s chlebem a hořčicí. Ač jsem spíše vegetarián, nic lepšího mne v tu chvíli nemohlo potkat. Když jsem pak odpověděl, že jsem celý den na cestě a že jsem se sem přišel především pořádně najíst a napít, z atmosféry se vytratili poslední zbytky formálnosti. Než jsem dojedl, spolek dořešil otázky ohledně staromilské pouti a plánované výstavby nové aleje. Pak se pozornost vrátila na mne a debatovali jsme o vesnici a všem možném. Dostával jsem otázky na tělo týkající se smyslu či přínosu mojí práce. Mluvili jsme o historii, slavnostech, krajině. Nakonec jsem měl možnost posedět v průběhu večera s  několika lidmi, kteří pohybují vesnickým děním. Jsou v generaci mých rodičů a posteskli si, že už jsou za posledních patnáct let trochu unavení. Jedním dechem však dodávali své plány na léto – letní umělecká dílna pro děti, zahradní slavnost. Přáli si, abych jim na zbývajícím obecním pozemku vedle hřiště navrhl malý altánek pro venkovní akce, kde by šlo společně připravit malé občerstvení a prodlévat nohejbalovém zápase či nedělním obědě ve stínu.