Matyáš Švejdík/Frývaldovská hradba // JFK#9

31/01/13 | Architektura, Nominovaní, Urbanismus

Stál na věži a rozhlížel se, kolem se tyčily domy, některé výš a některé naopak velmi při zemi, za nimi stály majestátně hory a v dálce byl vidět Praděd, toho dne bylo jasno. Rozhlížel se do města a sledoval průběh prstence, který se nad ulicemi a domy vznášel s podivným klidem. Obepínal město jako když perleťový náhrdelník obepíná krk ženy, pomyslel si, jako by ho chtěl zkrášlit, nechat ho vyniknout, udělat mu rám, možná rámec. Město uvnitř prstence se najednou stalo malířovým obrazem, a nebo tím krkem, na který náhrdelník poukazuje. Stál na věži a přemýšlel, koho to napadlo postavit věž v údolí, ze kterého není vidět příliš daleko, ale třeba prostě není důležité vidět co nejdál. Nalevo byl Zlatý chlum a napravo lázně, ty slavné, kde kdysi Vincenz Priessnitz léčil třeba Nikolaje Vasiljeviče Gogola, který byl na Grafenbergu dokonce dvakrát a tak mu dole ve městě, hned pod prstencem, postavili bustu. Ty lázně byly snad vůbec první vodoléčebné lázně na světě a nejspíš pomohli vyléčit spoustu lidí, Vincenz byl skvělý doktor, ale také chápal přírodu, ve které vyrůstal a cítil její sílu. Byl tak trochu šaman nebo čaroděj, těch bylo v tomto kraji vždycky dostatek. Lázně dokázali léčit lidi, bohužel se jim ale nepodařilo vyléčit toto město nebo spíše svět kolem něj. Na chvíli si představil prapory s hakenkrojci visící z oken gymnázia, ale rychle ho to přešlo. Přemýšlel jaké by to asi bylo, kdyby ta válka nebyla a žili by tu stále Němci, jestli by to město vypadalo jinak. Rozhodně by se nejmenovalo Jeseník. Napadlo ho, jak se asi musí cítit ono samo. Město, kterému během chvíle jsou odcizeni všichni obyvatelé a ono zůstane úplně opuštěné, bez nikoho. Oloupené o veškerý život, s jizvami na duši. Má přece město duši, ne? Třeba se tenkrát aspoň těšilo na nově příchozí, kteří s ním spojí svojí existenci, kteří se o něj budou znovu starat a budou si ho znovu hýčkat, protože co jiného by si lidé měli hýčkat než své nejbližší okolí. Tenkrát asi ještě netušilo, že v sobě má zakódovanou identitu, tu starou, tu cizí, tu spojenou s těmi hakenkrojci a tak vůbec. A že tak pro něj nastane těžké období – ono sice poroste, avšak spíše nabobtná. Pří jdou noví lidé, nový režim, a také nové domy. Vše staré jaksi přestane mít váhu, protože to ve skutečnosti už nikomu nepatří. Stál na věži a přemýšlel, jak to muselo bolet, když tomu městu kus za kusem rvali ven vnitřnosti a nahrazovali je jinými, novými, prý lepšími, které se ale do teď pořádně nedokázali adaptovat na původní organismus, možná podobně jako ti noví lidé. Všechno dohromady teď tvoří směsici různých tvarů, výšek, vlastností a povah. Město ztratilo svou výstavnost, přestože se ničím neprovinilo. Napadlo ho, jakou má to město povahu, jestli je rozzuřené, a nebo naopak spíše smutné. Měl dojem, že smutné. Že potřebuje obejmout a pohladit, uklidnit a utěšit. Stál na věži a uvědomil si, že právě prstenec se to město snažil obejmout, klidnit svou lehkostí a ladností. Viděl také, jak se toto město šíří krajinou, jak olejová skvrna vylitá na tělo, jak virus ničící své okolí. Všude zanechávalo svou stopu, jakoby tu krajinu chtělo jednou celou pohltit. Viděl ten boj mezi člověkem a přírodou, jenže obé zastupovalo chaos. Člověk nakonec možná víc, než ta příroda. Jen prstenec se ve své dokonalé geometrii kroutil kolem města a tím do něj vkládal řád, smysl. Proti tomu chaosu kolem. Kroutil se mezi kostelem a tvrzí, nad čerstvě napuštěným příkopem, mezi domy předválečnými a mezi paneláky, které postavili komunisti. Kroutil se kolem toho všeho a sem tam po něm někdo prošel, občas si tudy lidé zkracovali cestu, občas se prostě chtěli jenom projít, podívat se na město a do krajiny. Na ten zápas. A nebo na západ slunce. Chodili tudy a viděli město z jiného

úhlu, potkávali se a zdravili, což bylo asi tím, že ta lávka byla docela úzká a oni kolem sebe šli v těsné blízkosti. A nebo to prostě bylo tím, že prstenec byl nová, další vrstva na koláží jménem Jeseník. Možná se v této vrstvě lidé chovají jinak.

Stál na věži a byl už večer. Slyšel jen foukat vítr, který bušil na fasádu věže, která si pro sebe něco šeptala. Někdy měl dojem, že jí rozumí, že to všechno, co ho napadá, mu vlastně ona věž potichu povídá. Měl ji rád, tušil, že je v ní nějaká moudrost. Stál na věži, protože tady měl sraz, byla neděle a byli domluvení, že si udělají pár špekáčků u ohně. Každou neděli chodili do bývalého klášterního dvora opékat, vznikla z toho taková tradice. Nikdy nevěděli, kdo přídě, občas přišla skoro půlka města, občas byli jen dva. Už viděl stoupat dým a snad zaslechl melodii a zpěv, spíš se mu to jen zdálo. Slyšel kroky, to byl Adam.

„Čekáš dlouho?“ „Ne,“ „Pěknej vichr co?“ „To jo,“

„Hele, napadlo mě, proč sou ty sloupy rozmístěný tak nesmyslně?“ Neodpověděl. “Taky nevíš!?” Jen se usmál.

Vydali se na cestu kolem neviditelného středu vesmíru. V sadu si utrhli jablko a vpluli do záře ohniště.